Česká Kanada - 3. díl
8. 7. 2010
A máme tu další slunný den. Nemusíme spěchat, protože se vezem autem a jsme pány (teda asi paními) svého času. Proto vyjíždíme o něco později než včera. Bereme si i převlečení, pro případ nehody v podzemí...a taky nechcem gumáky na holé noze. Irenka chce být ve Slavonicích hezky oblečená.
Ve Slavonicíh parkujeme v jakési boční uličce. Ani nevíme, že náměstíčko je hned za rohem. Prvně hledáme vstup do podzemí. Nevíme si rady a tak velím zamířit k informacím. Vstup do podzemí je zde. Slečna nám ochotně vysvětluje, jak to bude probíhat a žádá, abychom přišly za půl hodinky.
Zatím omrkneme náměstíčko a vystupujeme na věž. Rozhled parádní. Ale nemáme tolik času, abychom se mohly tolik kochat. Pořízujeme několik snímků a rychlou chůzí míříme opět do podzemí.
Tam nás čeká erární nepromokavý úbor, se kterým si žádná z nás neví rady. Pán nám pomáhá. Pak se do toho kšírujeme navzájem. Nakonec to nebylo tak složité. Vyrážíme. Sehnout hlavy a už jsme po kotníky ve vodě. Chodbičky jsou nízké, takže celou cestu v předklonu. Slečna průvodkyně nás nám poskytuje zkušené rady, kde je schodek dolů a jak se protáhnout zúženým místem. Pán přede mnou má problémy se protáhnout. Má široká ramena a tak se musí vrátit. S ním i my ostatní, co jsme pochodovali za ním. My se naštěstí můžeme v chodbičce otočit, někteří s problémy, někteří bez problémů a někteří za vydávání různých doprovodných skřeků a zvuků. Mladý pán musí jít pozadu. Když se na něho dívám, je to kus chlapa, ale nezdál se mi jako extrém. A znovu. Teď už procházíme všichni. Ještě dvě zastávky a jsme venku. Slečna nás vypouští a už si to štrádujeme v apartních oblečcích po náměstí okolo několika lidí, občerstvujících se na zahrádkách. Tak Irence se to splnilo, jde moc hezky oblečená po náměstí. Dostáváme se opět dolů, necháme se vyfotit na památku v těchto slušivých modelech a jdeme se umýt. Zajímavý zážitek.
Ještě jednou letmo prohlédneme náměstí. Ženy už zase myslí na jídlo. Kdo ví, kde něco bude, tak souhlasím. Po cestě potkáváme řeznictví s bufetem - mají zde meníčko. Jdeme do toho. Příjemné prostředí a dokonce poloviční porce - i tak to bylo až až. Plná bříška nás tlačí, ale máme pocit uspokojení. Sedáme do auta a míříme směr Landštejn.
Turistická atrakce....pro ty, co chtějí dojet autem až ke hradu. Parkujeme kdesi vzádu, stejně jako všichni, kterým se nechce platit 30,- za hodinu stání na parkovišti. Paní u prodeje vstupenek je "velmi ochotná a milá". V klidu si procházíme hrad. Jakési podezřelé zvuky nás nutí slézt z věže a jít to omrknout. Vystupuje zde skupina historického šermu. Já s Irenkou jsme nakonec dopadly tak, že jsme držely - já jakousi zbraň a Irenka prapor.
Shora jsme viděly také stánek s atrakcemi - střílení z kuše a z luku. Irenka jde do kuše. Nakonec si to vyzkoušíme všechny. Tak že by ještě luk? Ten už byl krapet těžší na manipulaci a míření, ale můj šíp se zapíchl do terče, tak jsem byla spokojena. Zkusily si to i další ženy. Dáme zmrzku a jdeme na Landštejnský okruh.
Zpevněná cesta. První rozcestník - 8,5km. Jaaj, nesmíme se zdržovat a mašírujeme. Stále po cestě. Pořád po cestě. Zatím nic zajímavého. Jen "ty husté kanadské lesy". Míjíme i nějaký ten rybníček. Také je takový dočervena. Svačina, repelent a svižně pokračujeme. Tady už je příroda hezká. Ze srandy zkusím zapnout "chlapa". Nemá signál. Nevadí, chtěla jsem jenom vědět, kde se nacházíme. Děvčata svižně pochodují a já se jim vzdaluji, protože si hraju s navigací. Zjišťuju, že mi někde vypadl obal od navigace. Docházím půlkilometrový rozdíl a vracím se zpátky. Děvčata šla se mnou a naše slavná "jedna čtvrtina" šla....však víte kam. nevím, jak to dělá, já jsem všechno za cestu vypotila. Máme obal a pokračujeme.
Teď už zvyšujeme tempo, protože musíme ještě stihnout otevřený nějaký obchod - nemáme pečivo na večerní opíkání. Ztrácíme zelenou značku. Pokáceli tam nějaké stromy, asi i se značkou. Verča ji našla, hurá. Navigace se pořád nechytá. Jdeme svižně. Konečně se navigace chytla. Ovšem, nevím, nevím. Jdeme stále po zelené a "chlap" nám ukazuje, že jdem úplně mimo. Navíc se podle něho stáčíme zpátky. Uf. Po dalších deseti minutách "chlapa" vypínám. Moc nám pomohl. Opět jsme ztratily značku. Koukáme do mapy a...nic. Pokračujeme po jakési cestě. Značka nikde. Ale jo, tady už to poznáváme, tudy už jsme šly. Dorazily jsme stejnou cestou. Nevím, kde se mělo odbočit. Sprintujeme k autu. Je 16:52. To už obchod asi nestihneme.
Parkuju ve Starém městě pod Lanštejnem. Je 16:59. Bez peněženky běžím do obchodu, aby nám nezamkli před nosem. Prodavači jsou velmi ochotní a vstřícní. Děkujeme. Máme chleba.
Chci se ještě vidět Graselovu jeskyni a další šutérky. Děvčata už se netváří. Já chci. Hledám kudy. Zkusíme dojet, co nejblíž, ať nemusíme šlapat tak daleko. Zastavujeme na lesní cestě před značkou zákazu vjezdu motorových vozidel. Jdu. Kdo nechce může počkat v autě. Jdou všechny ženy. Není to tak daleko, tak dobrý. Sice jsme nenašly vchod do jeskyně, ale aspoň jsme se trochu napásly borůvek. Děvčata už to nebaví, jdeme zpátky. Vyslovuji návrh jít se koupat. Bez odozvy.
Hmmm, tak asi nic. Po cestě jsme viděly koupající se děti v jednom z rybníčků. Tak jo, jdu plavat. Ženy nevěřícně koukají. "Ona tam fakt jde". No co, no. Voda byla luxusní. Ženy vystoupily i z auta, podívaly se, jestli fakt půjdu plavat a zase nasedly do auta. Já se rochním ve vodě. Jak znovunarozená. Nabírám nové síly. Paráda. Zbavuji se mokrého spodního prádla a s úsměvem na tváři se hrnu do auta. Básním o tom, jak se cítím. "Hmmmm..." Nezájem. Ještě bych se jela i někam podívat. Ženy jsou vyčerpané. Já jsem chytla druhý dech. Tak jo, jedeme na ubytko. Do teplé sterilní sprchy:-D
Kudy? Jedeme nejkratší cestou a máme v úmyslu se napojit na známou cestu. Hmmm, postupem času se cesta zužuje, objevují se už jenom cykloznačky....že by chyba? Zákaz vjezdu tu ale nikde nebyl. Pokračujeme. Cyklistické ukazatele sdělují úplně něco jiného. Potkáváme jen samé cyklisty. Vypadají, jako by tu auto v životě nepotkali. Hmmmm. Teď už se nevracím, jenom, kdyby tam byl ten zákaz. Koukám, že už jedeme po modré turistické. Verča vytahuje turistickou mapu. Nebylo nám moc do smíchu. Konečně nějaká značka. Zvůle. Dobrá, tam už to znám, jedeme tudy. Chci zastavit, aby se ženy podívaly, je to tu moc hezké, však loni jsem tu byla. Vybírám krásné místo na zastavení. Je to asi dvacet metrů od vody. Bez zájmu. Hmmm, jedu dál. Velmi pomalu projíždím, aby se ženy mohly kochat prostředím. Moc velký ohlas to nemělo. Až jsem je upozornila, tak se podívaly. Bych tam i bývala zajela. Tak nic. Jedem do Strmilova.
Děvčata si dají spršku. Já si ji dám až půjdu spát. Některé ženy se domnívají, že jsou po celém horkém dni čistší než já po koupeli. No....
Jdeme opíkat. Koupily jsme jakési klobásky. Každá si nařežeme a s tímto originálním výtvorem jdeme k venkovnímu krbu, kde už hoří oheň. Padne otázka, jak se to napichuje..... Po prvních čtyřech minutách padne první návrh, že "už to je hotový". Vydržíme. Dobré je to. Samozřejmě, že jsme koupily špatně, jsou v tom velké kusy nějakého mastného. Ale jo, mňamka.
Zapijeme to něčím dobrým. Vínko na chuť. Některé ze sklenic, některé z panáka. Dáme i nějakou hru. Sedíme v tílkách a kraťasích, naboso. Už nebudeme hrát, "je zima", prohlásila žena, co měla uzavřenou obuv, dlouhé kalhoty a mikinu. Výbuch smíchu. Kompromis, ještě něco zahrajeme a jdeme dovnitř. Ještě nějaké hry a spat. Některé ženy se chytaly již od devíti hodin....stejně jako předchozí den. Spát jsdeme po jedenácté hodině. Ještě na sebe chvilku pořváváme z pokojů a vytuháváme.
Výběr z fotodokumentace ZDE.Ve Slavonicíh parkujeme v jakési boční uličce. Ani nevíme, že náměstíčko je hned za rohem. Prvně hledáme vstup do podzemí. Nevíme si rady a tak velím zamířit k informacím. Vstup do podzemí je zde. Slečna nám ochotně vysvětluje, jak to bude probíhat a žádá, abychom přišly za půl hodinky.
Zatím omrkneme náměstíčko a vystupujeme na věž. Rozhled parádní. Ale nemáme tolik času, abychom se mohly tolik kochat. Pořízujeme několik snímků a rychlou chůzí míříme opět do podzemí.
Tam nás čeká erární nepromokavý úbor, se kterým si žádná z nás neví rady. Pán nám pomáhá. Pak se do toho kšírujeme navzájem. Nakonec to nebylo tak složité. Vyrážíme. Sehnout hlavy a už jsme po kotníky ve vodě. Chodbičky jsou nízké, takže celou cestu v předklonu. Slečna průvodkyně nás nám poskytuje zkušené rady, kde je schodek dolů a jak se protáhnout zúženým místem. Pán přede mnou má problémy se protáhnout. Má široká ramena a tak se musí vrátit. S ním i my ostatní, co jsme pochodovali za ním. My se naštěstí můžeme v chodbičce otočit, někteří s problémy, někteří bez problémů a někteří za vydávání různých doprovodných skřeků a zvuků. Mladý pán musí jít pozadu. Když se na něho dívám, je to kus chlapa, ale nezdál se mi jako extrém. A znovu. Teď už procházíme všichni. Ještě dvě zastávky a jsme venku. Slečna nás vypouští a už si to štrádujeme v apartních oblečcích po náměstí okolo několika lidí, občerstvujících se na zahrádkách. Tak Irence se to splnilo, jde moc hezky oblečená po náměstí. Dostáváme se opět dolů, necháme se vyfotit na památku v těchto slušivých modelech a jdeme se umýt. Zajímavý zážitek.
Ještě jednou letmo prohlédneme náměstí. Ženy už zase myslí na jídlo. Kdo ví, kde něco bude, tak souhlasím. Po cestě potkáváme řeznictví s bufetem - mají zde meníčko. Jdeme do toho. Příjemné prostředí a dokonce poloviční porce - i tak to bylo až až. Plná bříška nás tlačí, ale máme pocit uspokojení. Sedáme do auta a míříme směr Landštejn.
Turistická atrakce....pro ty, co chtějí dojet autem až ke hradu. Parkujeme kdesi vzádu, stejně jako všichni, kterým se nechce platit 30,- za hodinu stání na parkovišti. Paní u prodeje vstupenek je "velmi ochotná a milá". V klidu si procházíme hrad. Jakési podezřelé zvuky nás nutí slézt z věže a jít to omrknout. Vystupuje zde skupina historického šermu. Já s Irenkou jsme nakonec dopadly tak, že jsme držely - já jakousi zbraň a Irenka prapor.
Shora jsme viděly také stánek s atrakcemi - střílení z kuše a z luku. Irenka jde do kuše. Nakonec si to vyzkoušíme všechny. Tak že by ještě luk? Ten už byl krapet těžší na manipulaci a míření, ale můj šíp se zapíchl do terče, tak jsem byla spokojena. Zkusily si to i další ženy. Dáme zmrzku a jdeme na Landštejnský okruh.
Zpevněná cesta. První rozcestník - 8,5km. Jaaj, nesmíme se zdržovat a mašírujeme. Stále po cestě. Pořád po cestě. Zatím nic zajímavého. Jen "ty husté kanadské lesy". Míjíme i nějaký ten rybníček. Také je takový dočervena. Svačina, repelent a svižně pokračujeme. Tady už je příroda hezká. Ze srandy zkusím zapnout "chlapa". Nemá signál. Nevadí, chtěla jsem jenom vědět, kde se nacházíme. Děvčata svižně pochodují a já se jim vzdaluji, protože si hraju s navigací. Zjišťuju, že mi někde vypadl obal od navigace. Docházím půlkilometrový rozdíl a vracím se zpátky. Děvčata šla se mnou a naše slavná "jedna čtvrtina" šla....však víte kam. nevím, jak to dělá, já jsem všechno za cestu vypotila. Máme obal a pokračujeme.
Teď už zvyšujeme tempo, protože musíme ještě stihnout otevřený nějaký obchod - nemáme pečivo na večerní opíkání. Ztrácíme zelenou značku. Pokáceli tam nějaké stromy, asi i se značkou. Verča ji našla, hurá. Navigace se pořád nechytá. Jdeme svižně. Konečně se navigace chytla. Ovšem, nevím, nevím. Jdeme stále po zelené a "chlap" nám ukazuje, že jdem úplně mimo. Navíc se podle něho stáčíme zpátky. Uf. Po dalších deseti minutách "chlapa" vypínám. Moc nám pomohl. Opět jsme ztratily značku. Koukáme do mapy a...nic. Pokračujeme po jakési cestě. Značka nikde. Ale jo, tady už to poznáváme, tudy už jsme šly. Dorazily jsme stejnou cestou. Nevím, kde se mělo odbočit. Sprintujeme k autu. Je 16:52. To už obchod asi nestihneme.
Parkuju ve Starém městě pod Lanštejnem. Je 16:59. Bez peněženky běžím do obchodu, aby nám nezamkli před nosem. Prodavači jsou velmi ochotní a vstřícní. Děkujeme. Máme chleba.
Chci se ještě vidět Graselovu jeskyni a další šutérky. Děvčata už se netváří. Já chci. Hledám kudy. Zkusíme dojet, co nejblíž, ať nemusíme šlapat tak daleko. Zastavujeme na lesní cestě před značkou zákazu vjezdu motorových vozidel. Jdu. Kdo nechce může počkat v autě. Jdou všechny ženy. Není to tak daleko, tak dobrý. Sice jsme nenašly vchod do jeskyně, ale aspoň jsme se trochu napásly borůvek. Děvčata už to nebaví, jdeme zpátky. Vyslovuji návrh jít se koupat. Bez odozvy.
Hmmm, tak asi nic. Po cestě jsme viděly koupající se děti v jednom z rybníčků. Tak jo, jdu plavat. Ženy nevěřícně koukají. "Ona tam fakt jde". No co, no. Voda byla luxusní. Ženy vystoupily i z auta, podívaly se, jestli fakt půjdu plavat a zase nasedly do auta. Já se rochním ve vodě. Jak znovunarozená. Nabírám nové síly. Paráda. Zbavuji se mokrého spodního prádla a s úsměvem na tváři se hrnu do auta. Básním o tom, jak se cítím. "Hmmmm..." Nezájem. Ještě bych se jela i někam podívat. Ženy jsou vyčerpané. Já jsem chytla druhý dech. Tak jo, jedeme na ubytko. Do teplé sterilní sprchy:-D
Kudy? Jedeme nejkratší cestou a máme v úmyslu se napojit na známou cestu. Hmmm, postupem času se cesta zužuje, objevují se už jenom cykloznačky....že by chyba? Zákaz vjezdu tu ale nikde nebyl. Pokračujeme. Cyklistické ukazatele sdělují úplně něco jiného. Potkáváme jen samé cyklisty. Vypadají, jako by tu auto v životě nepotkali. Hmmmm. Teď už se nevracím, jenom, kdyby tam byl ten zákaz. Koukám, že už jedeme po modré turistické. Verča vytahuje turistickou mapu. Nebylo nám moc do smíchu. Konečně nějaká značka. Zvůle. Dobrá, tam už to znám, jedeme tudy. Chci zastavit, aby se ženy podívaly, je to tu moc hezké, však loni jsem tu byla. Vybírám krásné místo na zastavení. Je to asi dvacet metrů od vody. Bez zájmu. Hmmm, jedu dál. Velmi pomalu projíždím, aby se ženy mohly kochat prostředím. Moc velký ohlas to nemělo. Až jsem je upozornila, tak se podívaly. Bych tam i bývala zajela. Tak nic. Jedem do Strmilova.
Děvčata si dají spršku. Já si ji dám až půjdu spát. Některé ženy se domnívají, že jsou po celém horkém dni čistší než já po koupeli. No....
Jdeme opíkat. Koupily jsme jakési klobásky. Každá si nařežeme a s tímto originálním výtvorem jdeme k venkovnímu krbu, kde už hoří oheň. Padne otázka, jak se to napichuje..... Po prvních čtyřech minutách padne první návrh, že "už to je hotový". Vydržíme. Dobré je to. Samozřejmě, že jsme koupily špatně, jsou v tom velké kusy nějakého mastného. Ale jo, mňamka.
Zapijeme to něčím dobrým. Vínko na chuť. Některé ze sklenic, některé z panáka. Dáme i nějakou hru. Sedíme v tílkách a kraťasích, naboso. Už nebudeme hrát, "je zima", prohlásila žena, co měla uzavřenou obuv, dlouhé kalhoty a mikinu. Výbuch smíchu. Kompromis, ještě něco zahrajeme a jdeme dovnitř. Ještě nějaké hry a spat. Některé ženy se chytaly již od devíti hodin....stejně jako předchozí den. Spát jsdeme po jedenácté hodině. Ještě na sebe chvilku pořváváme z pokojů a vytuháváme.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář